Tímto článkem se zase trochu vracím k psychosomatice. Ale tentokrát jde o rozhovor přímo se zakladatelem psychosomatiky u nás - MUDr. Jiřím Šavlíkem, CSc.
ČLOVĚKA JE TŘEBA VIDĚT KOMPLEXNĚ
Medicína je dnes vysoce specializovaným oborem. Stále častěji se však ukazuje, že se při zaměření na nemoci jednotlivých tkání a orgánů začíná vytrácet nemocný člověk. Alternativu k tomuto přístupu spatřují mnozí v tzv. psychosomatické medicíně. O tom, co to psychosomatická medicína vlastně je, jsme si povídali s lékařem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, MUDr. Jiřím Šavlíkem, CSc.
Mohl byste stručně vysvětlit, co termín psychosomatická medicína vlastně znamená?
V moderní době se psychosomatika objevila na začátku 20. století v kontextu psychoanalýzy. Sám Freud chápal duševní a tělesné procesy jako navzájem se prolínající a člověka tak spatřoval v této psychosomatické jednotě (tedy jako jednotu duše a těla, i když sám věnoval pozornost především psychice).
Podstatou psychosomatické medicíny je tedy celostní pohled na člověka ve zdraví a nemoci, člověk je vnímán jako přirozený, společensky žijící tvor, bytost, kterou nelze vměstnat do nějakých tabulek či měřítek. Termín bio-psycho-sociální vyjadřuje mnohovrstevnost celostního pojetí a v poslední době se pohled rozšiřuje i na rozměr kulturní. V těchto souvislostech pak lze rozumět pacientovi jako člověku v jeho životních souvislostech.
Už tím, že odkrýváte vztahy mezi těmito vrstvami člověka, se vám daří zbavovat jej obtíží?
Ano. Tím totiž, jak si pacient uvědomuje svou situaci, danou nejen vlivy biologickými, ale především vztahy meziosobními, sociálními, mění se jeho chování i prožívání. Tyto celostní změny se pak projevují jako uzdravující. To ale samozřejmě neznamená, že už nepotřebuje specialistu. Psychosomatická léčba je vždy týmovou záležitostí.
Vlastní psychosomatická terapie pak probíhá výlučně formou rozhovoru?
Já osobně funguji spíše jako konzultant a tyto konzultace se odehrávají samozřejmě formou rozhovoru a nezbytných základních somatických vyšetření, ale existují také komplexnější psychosomatická pracoviště, kde lékaři využívají akupunkturu, skupinovou terapii, provozuje se zde arteterapie apod. Všechny tyto metody mají jedno společné. Snaží se pochopit člověka v jednotě duše a těla a pomáhají mu tak znovuposilovat jeho samoúzdravný, autosanační potenciál. Vlastně zde platí dávné úsloví: "Lékař léčí, Pánbůh (příroda) uzdravuje."
Jak taková terapie vypadá v praxi?
Uvedu to na příkladu. Přijde ke mně pacient s tím, že má zažívací obtíže. Jeho ošetřující lékař mu předepsal něco na žaludek, ale valně to nepomáhá. Začnu s ním tedy rozebírat jeho životní situaci a nakonec zjistíme, že skutečná příčina je v tom, že se rozvádí. Pomohu mu situaci nahlédnout přijatelněji, méně tragicky, a on ji posléze začne zvládat. Překonává stres a tedy se i uzdraví.
Jak dlouho takový léčebný proces trvá?
Základem psychosomatiky je vztah lékař - pacient. My spolu vstoupíme do lidsky kvalitního vztahu, v němž na základě hluboké vzájemné důvěry pacient s mou pomocí najde svůj způsob, jak řešit problémy, které způsobovaly stres, zármutek, depresi. Obrazně řečeno ho neléčím, ale vedu ho k nalezení jeho vlastní samoléčebné síly. Pomáhám mu, aby sám sobě lépe porozuměl. Neléčím ho, ale provázím ho k uzdravení. Samozřejmě, že jsou nezbytné i klasické léčebné techniky, ale ty probíhají v tomto "psychoterapeutickém režimu". Léčba proto trvá různě dlouho. Klasická terapie probíhá jednou týdně po dobu několika týdnů až měsíců.
Jakými cestami vůbec pacienti do psychosomatické ordinace přicházejí?
Mezi laiky je běžně rozšířena taková představa, že lidé se sem dostanou tak, že nejprve jdou se svým onemocněním ke specialistům a ti, když vidí, že se jim jejich metodami pacienta léčit nedaří, tak ho pošlou do psychosomatické ordinace. Tuto představu je ovšem třeba upřesnit. Pacienti přicházejí většinou z vlastní iniciativy, protože o psychosomatické medicíně někde slyšeli, a spíše zřídka na doporučení lékaře. Ten totiž pacienta podrobí zdlouhavým a nákladným vyšetřením, která nakonec nepřinesou žádný konkrétní výsledek. Sdělí mu tedy, že je tělesně zdráv, a pošle ho k psychiatrovi. Jenže ten je medicínským specialistou na duševní poruchy, k tomu nepotřebuje rozumět pacientově duši. Celá terapie pak spočívá v tom, že mu podá některé z psychofarmak a sleduje jeho účinky. Teprve lékař, který se zajímá o pacientův osud, o jeho životní příběh, hledá pro něj porozumění a účastnou podporu (v zásadách psychoterapeutické odbornosti), může ovlivnit složité peripetie jeho obtíží. A ty jsou téměř vždy dány souvislostmi biologickými, psychickými, sociálními i kulturními. Podání farmaka je zde tudíž pouze součástí terapie.
Pacientova alternativní volba tedy závisí hodně na přístupu specialistů?
Ano. Kdyby lékaři všech odborností více hleděli na pacienta jako na člověka v této celostní perspektivě, neprováděli by někdy až absurdní množství často náročných a drahých vyšetření, rychleji by se přiblížili k tomu, co je opravdu potřebné, a ušetřili by pacienta mnoha zbytečných nepříjemností a státu pak vysoké náklady.
Jak lze lékaře motivovat k pokusu o tento celostní pohled na pacienta?
Bohužel těžko, ale naštěstí se to v poslední době začíná pomalu ale jistě dařit. Pacienti to totiž stále častěji vyžadují. Na západě jsou psychosomatická pracoviště běžnou záležitostí, zatímco u nás jsou stále ještě ojedinělá. Důvodem je nejspíš skutečnost, že medicína byla v 19. a 20. století orientována výlučně na přírodní vědy a jen pomalu se stává také oborem s akcentovanými humanitními aspekty.
_______________________________________________________
Žádné komentáře:
Okomentovat